Den desátý

Dneska ráno vyrážím docela svěží.
A říkám si, že nejlepší začátek dne je rozhledna. Takže hned v Janově lezu nahoru — a musím říct, že ty výhledy stojí za to.

Pak pokračuju po stezce směrem do Hřenska. Tam se ale moc nezdržuju. Vidím, jak začínají najíždět davy turistů… a to úplně není moje.

Celou dobu mě ale láká Pravčická brána. Všichni mě odrazují — prý davy, fronty a nakonec stejně nic neuvidím. Jenže znáte to… nedá mi to.

Začíná se trochu zatahovat, lehce sprchne, a já si říkám, že by tam nemuselo být tolik lidí. Tak jo — jdu do toho.

A nakonec si na Pravčickou bránu opravdu vylezu.

Cesta dolů… už taková paráda není. Asi jsem to trochu přehnal a ozval se sval, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje. Někde mezi kotníkem a kolenem, podél holeně.
No jo… asi fakt stárnu.

Každopádně pokračuju dál kolem Mezní Louky až do soutěsek. Tam je to super — nahoru, dolů, schody, skály… prostě taková příjemná „zábava“ pro už dost unavené nohy.

Cestou se stavím i u tzv. Malé Pravčické brány a pak pokračuju dál až do Jetřichovic. Moc hezká, malebná vesnička.

Odtud jdu dál přes další skalní útvary až do vesnice Studený. Při výstupu směrem na Dolní Chřibskou potkávám fajn chlapy — otce se synem. Dáme řeč a cesta díky tomu uteče mnohem rychleji.

Nakonec dorážím do dnešního cíle — ubytování Na Stodolci.

A tady mě čeká jedno příjemné překvapení: zjistím, že spím v pokoji, kde kdysi trávili dovolenou i naši. I kvůli tomu jsem sem vlastně chtěl dojít.

Navíc venku pořád prší. A to už je 21:30.

Když to shrnu:
Plán byl 31 km.
Realita? Kvůli Pravčické bráně a různým odbočkám krásných 37,85 km.

A to už dneska úplně stačilo.

Jdu spát. Zítra mě konečně čeká plánovaný odpočinkový den.