Den dvanáctý

Dnešek začal docela příjemně — konečně pořádné vyspání.
Měl jsem domluveno, že v 8 bude snídaně, a ta stála za to. Dal jsem si pár rohlíků s máslem a šunkou, vajíčko, čaj… prostě ideální start do dne.

Pak už pomalu vyrážím na cestu.

Docházím až ke státní hranici a velká část dnešní trasy vede právě po ní — různými zákoutími a lesními cestami. Pokračuju dál až na vyhlídku Johannisstein, kde se chvíli kochám a pozoruju zříceninu hradu Oybin. Dnes na něj nejdu — je mimo trasu, takže si ho nechám na někdy jindy.

Další zastávkou je vrchol Hvozd. Na německé straně je restaurace, tak si říkám, že bych se mohl občerstvit. Jenže… po 20 minutách ve frontě, kde Němec přede mnou neměl dost hotovosti a karta mu třikrát neprošla, mi dochází trpělivost. Balím to a jdu dál.

Na druhé straně kopce je rozhledna, tak si říkám, že si aspoň spravím chuť výhledem. No jo… jenže berou jen eura, žádné karty. A já mám v kapse tak maximálně českou stovku.

Tak nic — vyrážím dál.

Dneska je to na trase docela jednoduché, pokud jde o pozdravy. Stačí dva: ráno „morning“ a po zbytek dne „halló“. A jede se.

Pokračuju přes lesy a skalní útvary, až narazím na něco, co už znám — Bílé kameny, neboli Sloní kameny. Fakt krásné místo, stojí za zastavení.

Odtud jdu dál do Jitravy, kde beru rychlé občerstvení ze samoobslužného automatu. Luxus dnešní civilizace.

Začínám přemýšlet, že bych mohl dojít až do Chrastavy. Je to ale ještě asi 13 km… a to není úplně málo. No, uvidíme.

Pokračuju dál — a pořád do kopce. Fakt pořád. Koukám na hodinky: nastoupáno už 1390 metrů. Není divu, že mě bolí nohy.

Ale říkám si, že když už jsem se rozhodl, tak do té Chrastavy dojdu.

A taky že jo.

Jsem v Chrastavě.
Všechno mě bolí, ale jsem tu. Na hodinkách mi svítí dnešní výkon: 41 kilometrů.

Upřímně? Uvidím, jestli zítra vůbec vstanu.
A pokud ne… tak si dám odpočinkový den.

Myslím, že si to moje nohy docela zaslouží.