Den jednatřicátý

Dneska se mi spalo v peřinkách opravdu krásně.

Probudil jsem se celkem odpočatý, takže jsem měl dost času se v klidu sbalit, nachystat a dát si ještě sprchu na zahřátí. Venku totiž lilo jako z konve. K tomu hustá mlha… nebo jsme možná byli přímo v mraku. Těžko říct. Přece jen jsme ve výšce přes 1300 metrů nad mořem.

Nakonec se připravím a vyrážím na snídani.

Pořádně se nacpu, protože tuším, že dnes už tolik příležitostí k jídlu nebude. Po cestě sice mám mít nějaký obchod, ale vůbec nevím, kdy k němu dorazím a jestli nebude zavřeno.

Během snídaně déšť ustává, což beru jako dobré znamení.

Po návratu na pokoj sbalím poslední věci, zkontroluji vybavení, rozloučím se, odevzdám kartičku od pokoje a vyrážím vstříc poslednímu dni na severní větvi.

Výhled je tak na pět metrů. Takže dneska to na panoramata moc nevypadá. Necháme se překvapit.

Pomalu scházím z Lysé hory dolů. Dnešek by měl být hlavně o klesání. Po nějaké době doháním stezkaře Honzu, kterého jsem poprvé potkal na Radegastu. Pak jsme se potkávali cestou a včera jsme spolu chvíli šli směrem od Čeladné. Dneska tak nakonec putujeme skoro celou trasu společně.

Povídáme si o všem možném, občas dáme krátkou pauzu a užíváme si cestu.

Postupně dorazíme na Bílý Kříž. Tady potkávám partu lidí s welsh corgi pejskem. Chvíli si s paní povídáme právě o corgim a o psech obecně. Příjemná zastávka.

O kousek dál stojí kaple sv. Cyrila a Metoděje. Zrovna dnes mají svátek, takže se zde koná mše a kolem je plno lidí. Chvíli posloucháme a pokračujeme dál.

Překonáváme ještě několik vrcholů, ale už nic tak dramatického jako v předchozích dnech. Většinu času jdeme po hranici se Slovenskem až na Velký Polom.

Potom nás čeká dlouhé klesání ke Kamenné chatě. Tady si s Honzou dáme pozdní oběd — knedlíky plněné masem. Po tolika kilometrech chutnají naprosto skvěle.

Pak pokračujeme k dnešnímu cíli.

Chtěl jsem si ještě koupit něco na večeři a taky něco malého na oslavu. Jenže právě když dorazíme do Mostů u Jablunkova, dojde mi jedna důležitá věc.

Je neděle. A navíc svátek.

Je 16:45 a všude mají zavřeno.

Takže z plánované oslavy nic nebude.

Nevadí.

Dáme si alespoň krátkou pauzu a doplníme tekutiny. V dálce ale slyšíme hřmění. Bouřka se blíží.

A opravdu.

Kousek před horskou chatou Studeničné přichází prudký déšť. Rychle vytahujeme pláštěnky a pokračujeme dál.

Nakonec dorazíme na chatu Gírová, kde doplníme vodu a lehce se občerstvíme. Déšť mezitím ustal, takže pláštěnky schováváme.

Jenže ne na dlouho.

Asi kilometr a půl před cílem se obloha znovu zatáhne a přijde pořádná bouřka se vším všudy.

Rychle zase nahazujeme pláštěnky, ale je to víceméně zbytečné. Za chvíli jsme stejně promočení skrz naskrz.

Jenže dnes už nás nic nezastaví.

A tak kolem osmé večer docházíme na nejvýchodnější bod České republiky.

Je to tam.

Mám severní větev Stezky Českem hotovou.

Povedlo se mi ji projít přesně v termínu, který jsem si naplánoval. Celkem za 31 dní, přestože dva dny jsem kvůli odpočinku neušel ani kilometr.

Reálně jsem tedy šel 29 dní.

Podle hodinek a GPS mám za sebou krásných 1030 kilometrů.

Takže ano. Tolik jsem opravdu nachodil.

Déšť pomalu ustává.

A najednou přicházejí další dva stezkaři, kteří právě také dokončili severní větev. Jim to trvalo dva roky, ale cíl je stejný.

Připijeme si slivovicí, uděláme společnou fotku a rozloučíme se.

S Honzou pak popojdeme ještě kousek dál. Najdeme přístřešek, pod kterým přečkáme noc.

Po asi kilometru a půl jsme na místě.

Dáme si večeři, zalezeme do spacáků a jdeme spát.

Usínám s pocitem, že mám hotovo.

Severní větev je za mnou.

Tak dobrou.

Zítra už jen cesta domů. 🥾🇨🇿🍻🌧️🌄