Den osmnáctý

Je ráno a já se převaluju ve spacáku.
Jsem trochu rozlámaný, ale to je tak nějak normál. Spalo se docela dobře — až na noční bouřku, ale jinak v pohodě.

Dnes mě čeká zhruba 22 kilometrů, většinou lesem. Sice po hřebeni, ale výhledy nic moc. Prostě to musím „přeběhnout“.

A tak vyrážím. Výhledy opravdu nic extra… ale zato spousta borůvek. Jenže se nemůžu moc zdržovat — čeká mě ještě jedna velká atrakce, ale až na konci těch 22 kilometrů.

Pokračuju dál… a lehce po 13. hodině konečně dorazím tam, kam jsem se těšil.

Adršpašské skály.

Kupujem vstup a jdu dovnitř. Musím říct — je to tu fakt krásné. Jakmile projdu tou známou „vstupní bránou“, potkám zajímavého pána.

Dáme se do řeči. Povídáme si o cestování, o lidech, o všech možných národnostech, které tu potkává. Říká mi, že neumí žádné jazyky, a přesto si tu dokáže popovídat úplně s každým — s Kanaďanem, Japoncem, Němcem… prostě se všemi.

Po chvíli ho poprosím o fotku. Vyfotíme se — a on na závěr pronese:
„No vidíš, na své cestě máš konečně i fotku s Einsteinem.“

Musím říct, pobavilo mě to.

Rozloučíme se a já pokračuju dál. Procházím skalami, kochám se výhledy… a pak si dávám i projížďku na loďce po skalním jezírku. Hezké zpestření.

Pak se dostanu do části, kde skoro nikdo není. Mít skály na chvíli jen pro sebe — to je fakt zážitek.

Pokračuju dál až do Teplických skal. Ty jsou trochu jiné — možná menší, ale o to intenzivnější. Úzké soutěsky, krásná zákoutí… prostě paráda.

Jenže nohy už se začínají ozývat. Není divu — mám už přes 30 kilometrů a začíná se připozdívat.

Pomalu vyrážím směrem k ubytování, ale levá noha začne dost bolet. Spíš se šourám, než že jdu.

Plán byl dojít do kempu… ale to už nedávám. Když míjím první penzion, zaklepu. Mají volno — mám štěstí.

Ubytuju se a tím dnešek končí.

Rychlá sprcha… a rovnou do postele. Tohle už chce odpočinek.

Konečné skóre: 34,5 km.

Zítra to bude spíš přesunový den, tak uvidím, kam až dojdu.

Dobrou.