Den osmý

Když jsem ráno vstal, měl jsem pocit, že jsem se přes noc proměnil v rampouch.
V noci bylo kolem 5 °C. Rychle jsem se sbalil, oblékl na sebe všechno teplé, co mám — sice už bylo asi 7 °C, ale zima mi byla pořád.

Vypadalo to na docela hezký den, tak vyrážím.

Zhruba po třech kilometrech jsem se konečně zahřál… a v tu chvíli začalo pršet. K tomu se přidala mlha — nebo možná mrak, těžko říct. Prostě nebylo vidět vůbec nic.

Nasadil jsem sluchátka a pustil si konec Pána prstenů. Jako rozbolavělý, ale promazaný stroj jsem šlapal dopředu.

Občas jsem zvedl hlavu, jestli se něco změnilo a uvidím víc než jen mlhu… ale většinou ne. Takže jsem prostě šel dál.

Prošel jsem přes Cínovec, kde jsem narazil na rozcestník Stezky Českem. Svítí na něm číslo 222 kilometrů. Pěkné číslo — potěšilo.

Pokračuju dál a škrábu se na kopec jménem Komáří výška. Nahoře je malý hotel s hospodou, takže si dávám teplý čaj, abych se trochu zahřál.

Ale dlouho se nezdržuju a pokračuju dál přes Adolfov do obce Krásný Les. Odtud zase stoupám nahoru až k podchodu pod dálnicí D8 směrem na Drážďany. Tam si dávám krátkou pauzu — hlavně proto, že tam alespoň neprší.

Pak znovu vzhůru. Vydrápu se až na vrch s názvem Mordovna. Upřímně… dost výstižný název.

Začíná se připozdívat a mě bolí úplně všechno. Takže pokračuju už jen s vidinou toho, že někde složím hlavu.

Nakonec docházím do Petrovic, kde dnešní den ukončuju.

Suma sumárum: dneska jsem ušel necelých 42 kilometrů.
„Necelých“ proto, že mi do nich chybí asi 80 metrů. Ano — i to se počítá.

Víc dneska fakt nevymyslím.

Snažím se usušit… a jdu spát.