Den pátý

Tak jo, je tu den 5. A to znamená, že už na cestu prostě musím.

Dnes mám v plánu dojít do jedné z nových útulen. Na mapě to vypadá na 35,5 km… ale sám sebe znám — pořád někde trajdám, kochám se, takže stejně dojdu víc.

Po včerejšku jsem si docela dost odpočinul, takže věřím, že na to mám.

Ráno samozřejmě začínám kávou. Bez ní bych dneska asi vůbec nevstal. Pak vyrážím směrem na Klínovec.

Je dost velká mlha… nebo možná spíš mrak. Jsem přece jen dost vysoko, tak těžko říct. Každopádně když dojdu na vrchol Klínovce, jsem v totální bílé. Není vidět vůbec nic. Je tu sice rozhledna, ale v těchhle podmínkách nemá smysl tam lézt — viděl bych úplně to samé jako dole.

Takže pokračuju dál. A přichází ta horší část — sestup dolů. A samozřejmě na druhou stranu.

Dolů to bolí. Na to moje kolena fakt nejsou stavěná. Ale nějak to zvládnu a pokračuju dál.

Dostávám se na místo, kde kdysi bývala obec Vergessener Ort. Dneska tu zůstaly jen ruiny. Zrovna tam potkávám mateřskou školku — paní učitelky dětem vysvětlují, jak to tu kdysi fungovalo. Chvíli poslouchám, pak se odpojuji a jdu dál.

Čeká mě další kopec a za ním se dostávám do městyse Kovářská.

A tady přichází taková civilizační vsuvka — do datovky mi přišla zpráva, že potřebuji ověřený podpis na jeden dokument. Naštěstí je tu Czech POINT, takže mám štěstí a všechno vyřizuju na místě.

Tímhle bych chtěl moc poděkovat paní na úřadě — i když měla zrovna polední pauzu, tak mi ochotně pomohla. Fakt díky.

Po tomhle úředním mezikroku vyrážím dál, tentokrát směrem na Medník. Nahoře je kaplička a krásné výhledy. Potkávám tu jeden moc sympatický pár stezkařů. Chvíli si popovídáme, pak se rozloučíme a každý pokračujeme dál.

Já mířím ke svému dnešnímu cíli — útulně.

Cesta je ale ještě dlouhá a vede úplně mimo civilizaci. Jen příroda… a větrné elektrárny, kterých je tu docela dost.

Nakonec se ale přece jen dostávám na správné místo — k útulně.

Na hodinkách mi svítí konečné číslo dne: 37,66 km.

Jsem úplně hotový. A to tak, že když jsem si sedl, zjistil jsem, že už se vlastně nemůžu zvednout.

Nakonec dorazí do útulny i ten sympatický pár, takže po dlouhé době nejsem sám. Zahráli jsme večer karty které sebou samo sebou táhnu, kdyby náhodou byli potřeba a ejhle.

Tak dobrou. A zítra zase ukrojím další kus cesty