Den pětadvacátý

Musím říct, že dnešní noc byla fajn.
Vyspal jsem se docela dobře, ráno jsem provedl hygienu a dal si ještě jednu sprchu, abych byl úplně svěží.

Příjemné je, že snídaně tu mají už od 7:30, takže dneska můžu vyrazit dřív. A taky si to patřičně užívám — dávám si pořádnou snídani: rohlíky, houstičky, párky, vajíčka, hromadu zeleniny a ovoce… a ke kávě dva velké lívance s marmeládou. Prostě boží start dne. Samozřejmě nechybí pořádná káva a doplnění tekutin — voda, multivitamín.

Pak už jen klasika: zabalit, namazat, namasírovat, obléct a odevzdat klíče.

Vyrážím v 8:30, což je o dobré hodinu a čtvrt dřív než normálně.

Hned ze startu mě čeká kopec. Levá noha pořád bolí, pravá už naštěstí docela dobrá. Do toho mi prasknul puchýř na prostředníčku na levé noze — nic příjemného. Ale tak to ke stezce patří. Komplikace byly, jsou a budou.

Jdu dál.

Přecházím krásné rašeliniště s dřevěnou lávkou — jde se po ní skvěle. Jenže už začínám mít žízeň. V batohu mám sice dva litry vody, ale šetřím si je… protože přede mnou je chata Švýcárna.

Zastavuju se, berou karty — paráda. Dávám si rychlé nealko, malinovku… ta jen zasyčí. A když už jsem tady, zkusím i jedno pivo Mustang, to jsem ještě neměl.

Zaplatím a pokračuju dál.

Po chvíli dorazím na rozcestí a vydávám se nahoru na Praděd. Cesta je široká, pohodlná… ale úplně na slunci. Docela ubíjející.

Na vrchol se dostanu poměrně rychle. Hned hledám schody na rozhlednu… a ono nic. Kupuju vstup a jedu výtahem nahoru.

Výhledy jsou parádní — kus světa jako na dlani. Jasně, je tam trochu opar, ale i tak to stojí za to. Po dvaceti minutách sjíždím dolů a pokračuju zpátky na rozcestí.

Odtud přes Ovčárnu vyrážím po hřebeni — přes Vysokou holi, Kamzík, Velký máj až na Jelení hřbet.

Kousek za ním nacházím studánku. Ideální místo — dopiju, co mám, a znovu doplním zásoby.

Pokračuju dál směrem na chatu Alfrédka. Na mapě je občerstvení, tak si říkám, že by padlo vhod něco studeného.

No… smůla. Jen přístřešek, zavřeno. Tak se napiju aspoň své vody a jdu dál.

Cesta je pak docela pohodová, postupně přechází do lesní asfaltky. Dostávám se až na vyhlídku Nová Ves.

Je tam rozhledna — těším se…
Zavřená. Otevřeno jen pátek–neděle. A já jsem tu v pondělí. Klasika.

Kouknu na čas — 16:00. Přemýšlím, kde sehnat něco k jídlu. V Dolní Moravici je obchod, ale zavírá v 17:00 a je to ještě 4 km.

Tak to zkusím.

Nohy bolí, hlavně z toho sestupu po silnici, ale jdu slušným tempem — kolem 11 minut na kilometr.

A jo — stihnu to!

Nakoupím, co jde… pečivo už není, ale něco na večer mám.

Pak už pokračuju na dnešní ubytování. Mám domluvený takový malý byteček. Přijdu, potkáme se, předáme si klíče, domluvíme detaily — všechno v pohodě.

Po 34 kilometrech konečně odpočinek.

A skoro hned po tom, co jsme se rozloučili… přijde bouřka. Pořádný déšť.

Upřímně — měl jsem kliku. Kdybych přišel o 20 minut později, jsem durch promoklý jako tehdy ze Sněžky.

Dneska štěstí stálo při mně.

Zítra uvidím, co dál. Jsem totiž na místě bez signálu, takže vlastně ani pořádně nevím, kam jdu, kde budu spát a co mě čeká.

A víš co?

Jsem s tím úplně v pohodě.

Dobrou.