Den první

Je ráno a mně nezbývá než vyrazit.
Jsem na nejzápadnějším bodě České republiky a můj cíl je v nedohlednu. Zabaleno mám, kafe jsem si dal, posnídal jsem polévku od Vita a vyrážím. Dnešní cíl je 35 km — tak uvidíme, kolik toho nakonec dojdu.

Ve vesnici Krásná potkávám další stezkaře. Je jich šest a přespali v místní zastávce. Ptají se, jestli jsem byl na západním bodě sám, tak říkám, že ano. Oni, že se tam ještě jdou podívat, a vyráží mým směrem. Popřál jsem jim hodně štěstí a pokračoval dál.

Hned v Aši jsem se zamyslel… a zabloudil. Ha ha ha. Takže ještě než jsem pořádně vyrazil, už mám kilometr navíc.

Z Aše jsem vylezl na rozhlednu Otty von Bismarcka a pokračoval dál — kam mě nohy donesou. Přes krásné výhledy, hezké lesy… prostě dál.

V Dolních Pasekách jsem navštívil kyselku. Musím říct, že byla skvělá. A hned o 250 metrů dál samoobslužný bar trail angels, kde jsem si dal jedno nealko pivíčko. Chvilku jsem si odpočinul a pokračoval dál.

Jenže jak se všechno začalo jevit trochu růžově, začal jsem cítit nohy. Na 23. kilometru dávám pauzu v hezkém domečku — útulně. Chvíli rozjímám… no dobře, odpočíval jsem asi hodinu.

Pak jsem si řekl, že takhle by to nešlo. Přece neskončím v jednu odpoledne po 23 kilometrech. Mám ještě spoustu času, tak vyrážím dál.

Stezka v jednu chvíli uhýbá a vede přes Německo, takže jsem se podíval i tam. Na německé straně jsem dovršil 30. kilometr, tak si říkám — super, ještě 5 a mám splněno.

No… nespočítal jsem si úplně dobře, kde budu spát. Když jsem prošel 35. kilometr, byl jsem na vlakové zastávce v Plesné. Tady přece nemůžu zůstat. Sice jsou kousek trail angels, ale hned první den je takhle využívat se mi nechce. Tak jdu dál.

Dochází voda. Co budeme dělat? Kousek je rybníček, tak jdu zkusit — voda nic moc. Nedá se nic dělat, pokračuju.

Po nějakých 39 kilometrech nacházím potůček, který vytéká z trubky pod mostem. Radši se nekoukám, odkud přesně teče — prostředí nevypadá úplně lákavě a ani to zrovna nevoní. Voda ale vypadá relativně čistě, jen hodně železitě.

Nevadí. Mám filtr. Natočil jsem si litr vody — opravdu železitá, ale na vaření to stačí. Na večer bude převařená, tak snad všechno dobře dopadne.

Jdu dál a hledám místo na spaní. Nějakou útulnu… ale nic nenacházím. Stan sice mám, takže bych přespal kdekoliv, ale upřímně — nechce se mi ho stavět. Jsem asi línej.

Kouknu na předpověď — pršet nemá. Tak jo, jdeme na to. Dneska pod širákem.

Na 44. kilometru vidím někoho spát ve stanu. „Žabaři,“ říkám si, a jdu dál. Po chvíli… nohy se mi začínají třást. Kašlu na to. Tady končím.

Našel jsem si místo vedle výběhu krav. Poznal jsem to podle toho, že v dálce byly krávy a poblíž natažené lanko. Naštěstí byl oddělený plotem, takže jsem se nebál, že by mě šly osobně zkontrolovat.

Rozbalil jsem karimatku, sedl si… a v tu chvíli bylo jasno. Teď už se nezvednu. Odteď dělám všechno vleže.

Uvařil jsem si vleže, dal si polévku od Maggi — byla výborná. Instantní vývar je prostě jistota.

Zalezl jsem do spacáku a snažil se usnout. Mezitím jsem ještě odpověděl na pár zpráv, udělal si lekci na Duolingu… a konečně usnu.

Kolem jedné ráno se probouzím. Obloha nádherná. Sakra — mobil úplně vybitý. No nic, dávám ho na nabíječku a znovu usínám.

První den za mnou: 44,5 km.
Takže teď už jen ten zbytek.