Den sedmý

Dnes ráno vyrážím něco po osmé.
Ještě si odskočím na poštu, kde posílám dopis — a protože je tam zároveň i malý obchůdek, udělám si i lehký nákup. Když už civilizace, tak se vším všudy.

Pak už vyrážím zpátky na stezku.

Jdu zajímavým údolím, pomalu se škrábu nahoru skoro až k hranicím… a tam nacházím outlet. Nečekaný bonus. A překvapivě užitečný — podaří se mi tam sehnat bandáž na koleno. Byla sice původně na záda, ale funguje. Beru i drobnou sváču a pokračuju dál.

A sotva odejdu… spustí se déšť. A ne ledajaký — pořádnej. Trvá snad hodinu.

Samozřejmě pokračuju. Nahazuju nepromokavou bundu, na batoh pláštěnku a jdu. Jenže jak prší, tak mi postupně začíná téct i do bot. Takže po chvíli mám mokro i tam, kde jsem to fakt nechtěl.

Po pár kilometrech nacházím přístřešek. Krátká pauza — namažu kolena, nasadím novou bandáž a vyměním ponožky. Malé vítězství v boji s realitou.

Déšť mezitím ustává, takže vyrážím dál.

Směřuju na Český Jiřetín a z něj jdu pak cestou podél nového plavebního kanálu na svážení dřeva. Vypadá fakt hezky — na začátku je vyschlý, ale postupně se plní vodou. Zajímavé sledovat.

Tudy docházím až k vodní nádrži Fláje. Velká, pěkná… a hlavně zdroj pitné vody v ochranném pásmu. Takže se tu chovám slušně — vlastně jako všude, že jo.

Podél nádrže dojdu až do zaniklé obce Fláje. Dneska tu není prakticky nic — jen místo, kde kdysi stál kostel, a malá soška. Zvláštní atmosféra.

Odtud pokračuju dál přes různé vrcholky, až se dostávám na vrch zvaný Tři páni.

Nohy už mě docela bolí, takže se rozhoduju, že dneska končím právě tady.

Nakonec jsem ušel krásných 36 kilometrů.

Tímto uzavírám dnešní den… a jdu spát.