Den šestnáctý

Dnešní ráno začíná docela krušně.
A to jsem ještě ani nevyrazil.

Soused z karavanu jel karaoke dlouho do noci a do toho přišla pořádná bouřka. Reálně jsem spal tak maximálně tři hodiny. Ráno je všechno mokré… ale co nadělám. Sbalím se a vyrážím.

Mířím na Mumlavské vodopády. Kochám se a zároveň pořád stoupám. Po nějaké době se vyškrábu nahoru, kde se otevřou první výhledy — a hned je lepší nálada.

Odtud je to už jen kousek k prameni Labe. Krátká zastávka a pokračuju dál na Labskou boudu.

Pak vyrážím směrem na Sněžné jámy. Tam se na chvíli zastavuju — je to fakt úchvatný pohled. Tohle stojí za to.

Následuje větší část trasy přes Polsko. Polské Krkonoše mají skvělé cestičky, takže si to víc, než čekám, užívám.

Postupně se dostávám až na Luční boudu. Dávám krátkou pauzu, trochu doplním energii a vyrážím dál, přes rašeliniště až pod Sněžku.

A když už jsem tady… tak nahoru.

Beru to řetězama. Je to sice kratší, ale o to náročnější. Celý zpocený se nakonec vydrápu až nahoru.

Vody mám minimum, skoro všechno jsem vypil, takže mám pořádnou žízeň. V Poštovně kupuju Birell… za stovku. Jen to zasyčí a je pryč.

Ze Sněžky pokračuju dál po Cestě česko-polského přátelství přes Svorovou horu a pak směrem na Horní Malou Úpu.

A když mi zbývají asi tři kilometry do cíle…

Přijde peklo.

Neskutečně prudká bouřka. Leje jako z konve a do toho padají malé kroupy. Občas to docela štípne. Během chvíle jsem komplet promočený — nemám na sobě jedinou suchou věc.

Jediná myšlenka: dostat se co nejrychleji na ubytování.

A povedlo se.

Dorazím, rozhazuju věci po pokoji, snažím se je nějak usušit… a jdu do postele. Na víc už prostě nemám sílu.

Dnešní skóre: rovných 40 km.

A teď hlavně zregenerovat.