Den třicátý

Ráno se mi vůbec nechtělo z postele.

Vlastně to říkám docela často, ale jak přibývají dny, přibývá i únava. A navíc vím, že ta nejtěžší etapa je právě přede mnou.

Nakonec se přemluvím, vylezu z postele, udělám ranní hygienu, pomalu se zabalím a namažu všechny bolavé části těla. Moc to nepomáhá, ale budeme tomu říkat placebo efekt.

Pak vyrážím na snídani.

V hotelu mají bohatý výběr. Dám si vajíčka, chleba, šunku, salám, sýry a samozřejmě výbornou kávu. Na závěr si neodpustím ani borůvkový koláč. Ten si vychutnávám v příjemné společnosti otce s dcerou, které jsem potkal už včera na cestě a později i na ubytování.

Zjišťujeme, že máme stejný cíl — Lysou horu. Jen každý trochu jinou trasou. Oni mají před sebou asi 22 kilometrů, já to beru přes Smrk, takže podle map nějakých 36 kilometrů. Realita ale bývá na stezce často jiná, takže uvidíme.

Když odcházím z hotelu Radegast, ještě chvíli povídám s místními děvčaty. Bavíme se o stezce i o mém putování. Pak se rozloučím a vyrážím směrem k soše Radegasta.

A mám štěstí.

U sochy jsem úplně sám, takže si můžu udělat fotku bez davů turistů. To se moc často nestává.

Pokračuju na Pustevny. Tady už je lidí opravdu hodně, a to je teprve něco po deváté hodině ráno. Obejdu pár chalup, posbírám razítka a pokračuju dál.

Dneska je to jako na houpačce.

Z Pusteven ještě vystoupám na Tanečnici a odtud zase klesám dolů. Pak následuje další výstup na Čertův mlýn. Odtud pokračuju po červené značce a scházím až na okraj Čeladné.

A právě tady začíná další zkouška.

Výstup na Smrk.

Nejdřív cesta vede po asfaltce, ale pak se změní v prudké kamenité stoupání. Funím, lezu a snažím se nepřemýšlet nad tím, kolik metrů mám ještě před sebou.

Po několika hodinách konečně stojím na vrcholu.

Smrk dobyt.

Jenže jak už to na stezce bývá, co vystoupáš, to musíš zase sestoupit.

Takže hurá dolů.

Koleno z toho není vůbec nadšené. Přes Malý Smrk pokračuju stále níž a níž, až se dostávám k vodnímu dílu Šance.

Je to opravdu impozantní stavba. Chvíli se kochám, v místním infocentru získávám razítko a pak přichází finální výzva dne.

Lysá hora.

Od přehrady je to sice už jen šest kilometrů, ale také téměř osm set výškových metrů nahoru. Navigace tvrdí, že to půjdu tři hodiny.

Tomu se musím smát.

Tak zatnu zuby a vyrážím.

Stoupání je prudké a vybírá si svou daň. Funím jak Sentinel. Postupně mi dochází energie, začínám mít studené ruce a je mi zima.

Dochází mi, že jsem zapomněl doplnit cukry.

Naštěstí mám zásoby. Rychle něco sním a během chvíle se cítím výrazně lépe.

A pak už jen poslední metry.

Jsem na Lysé hoře.

Kupodivu jsem výstup zvládl za hodinu a čtyřicet pět minut. Bylo to prudké, ale šlapalo mi to.

Nahoře stojí chata Emila Zátopka a voní z ní občerstvení. Nejdřív se ale jdu ubytovat.

Pak se vrátím na pořádnou večeři. Dám si velké jídlo a k tomu pivo.

Po dnešku si to rozhodně zasloužím.

Tím, kolik jsem dnes nastoupal a zase sestoupal, mám největší převýšení za celou svou dosavadní trasu.

Po večeři ještě potkávám několik stezkařů. Chvíli si povídáme o zážitcích, cílech i o tom, proč vlastně člověk na stezku vyráží. Je příjemné sdílet podobné zkušenosti s lidmi, kteří přesně vědí, o čem mluvím.

Pokud to někdy vyjde, možná dorazím i na nějaké větší setkání stezkařů.

Únava už je ale znát.

Vracím se na pokoj, dám si sprchu a zalezu do postele.

Protože zítra možná přijde konec mé cesty.

Ale o tom až zítra.

Dobrou noc. 🌙🥾⛰️🍺