Den Zero – 0

Dnes „zero day“, tedy čtvrtek, a já vyrážím na svou Stezku Českem.
Ráno jsem se trochu nasnídal a pak vyrazil na vlak do Týniště. Odtud jsem se svezl regionálním spojem do Kutné Hory a tam jsem nasedl na rychlík Vysočina. První třídou jsem se svezl až do Prahy. Měl jsem tam na přestup asi 10 minut, takže rychlý přesun a šup do InterCity do Chebu — opět první třída, nejsem žádnej troškař.

V Chebu jsem přesedl na vlak do Aše, kam jsem dorazil něco po čtvrté odpoledne. V Aši jsem si ještě skočil do Tesca nakoupit. Samozřejmě šlo o drobný nákup, který se mi ale do batohu už nevešel, takže jsem ho jako správnej dobrodruh nesl v igelitce vedle sebe.

Protože nerad chodím stejnou trasou dvakrát, nevydal jsem se cestou, kterou půjdu v pátek zpět do Aše, ale zvolil jsem jinou. Šel jsem přes Německo — je to tam o něco delší, ale času jsem měl dost, tak proč ne. A stálo to za to, bylo to opravdu hezké.

Na nejzápadnější bod jsem dorazil zhruba kolem sedmé večer, a to za drobného deště. Když jsem přišel na místo, zjistil jsem, že můj operátor tam nemá absolutně žádný signál. Takže jsem vlastně hned dodržel to, co mám napsané na úvodní stránce — bez signálu. Proto si zápisky do deníčku dávám až teď.

Dal jsem si drobnou večeři z toho, co jsem nakoupil v Tescu v Aši, abych trochu ubral zátěži. Po chvilce rozjímání a kochání jsem si šel ustlat do horního patra útulny. Byl jsem tam úplně sám.

Kolem osmé přestalo pršet, což bylo příjemné, tak jsem se ještě šel na chvíli projít po okolí. Okolo deváté jsem ulehl a snažil se usnout… jenže začalo zase pršet.

Pršelo zhruba do dvou do rána, takže jsem pořádně zabral až někdy v tu dobu. V pět mě probudil pracovní ruch v hlavě, ale nasadil jsem sluchátka, zapnul „scaling“ (rozuměj něco na uklidnění) a spal jsem dál až do 6:30.

Takže tohle jsem měl udělat už dávno — dobrý tip pro příště.